Název

Legendy divokého západu 5.den (ČT 22.7.2021)

Popis

Larvy tesaříka si spokojeně hryzaly v napolo ztrouchnivělém dřevě zbytku stromu. Mouchy začaly líně startovat křídla jako letadlo motor a kdesi v dálce zazníval klokot válců vznětových motorů. Opojnou idylu prořízl opět náhle zvuk reproduktoru - budíček! Ticho valící se z chatek dávalo tušit tomu, že z postele se překvapivě opět nikomu moc nechce. Přesto však po mírném donucení od vedoucích nakonec tato krize byla zažehnána a postupně každý opustil své vyhřáté lůžko. Dopoledne nás čekal výstup na Cripple Creek. Nechť laskavý čtenář odpustí, ale nebudeme jej raději zatěžovat legendami, které obestírají náročnost výstupu, neboť by bylo třeba mnoho knih a my máme jen krátky odstavec. Přesto však jsme se na cestu vydali v příjemném vedru pouze s mírným úšklebkem a lehkou drzou poznámkou a po chvíli jsme již stále svižnějším tempem poctivě ukrajovali kilometry z plánované cesty. Jelikož cesta byla dlouhá a místy rozbitá, dovolí si autor textu zjednodušený popis. Chůze. Přestávka po hodině chůze - polovina davu se s neskrývanou vášní zakusuje do řízků. Kamion jen kvůli nám přerušuje nakládání dřeva a pouští nás projít - přicházíme tak akorát o možnost zahrát si hru "proběhni mezi kládami a nenech je na sebe spadnout" - nevadí, třeba jindy. Další přestávka - nejsme na cestě ani dvě hodiny, ale většina dětí už má alespoň polovinu zásob v sobě. Pokračujeme. Na zpocených čelech raší s přibývajícími kilometry a nastoupanými metry postupně krůpěje potu s tempem růstu hřibů pravých po pořádném letním dešti. Jako oáza se před námi náhle zjevuje Bunč. Nevíme, jestli máme větší radost z laveček, z malinovky, kterou každý dostane, nebo z houpaček a prolézaček, na kterých si můžeme hrát na šimpanze a taky zkoušet, co vydrží nervy vedoucích, kteří mají co dělat, aby nás uhlídali. Po pořádném odpočinku vyrážíme směr Brdo. Dav se trhá na čím dál menší skupiny. Ti nejmenší se snaží vzadu na chvostu přesvědčit starší k tomu, aby je nesli, ti starší zase využívají chvíle klidu na naprosto nerušené a důkladné drbání všeho a všech v malých skupinách. Náhle se před námi zjevuje majestátní stavba rozhledny. Výhled do okolí je vskutku magnificentní a mlsnému oku lahodí barvy lesů a polí. Přesto však je nutno pokorně podotknout, že mnohé zajímá spíše možnost nakoupit si tatranky nebo náš národní sycený nealkoholický nápoj kolového typu. Pak už cesta jde jen z kopce a nakonec spokojeně opět v teple tábořiště nejprve ze sebe smýváme nánosy potu a poté rozmazlujeme svoje mlsné jazýčky u palačinek. Večer se pak nese ve znamení tanců, které jsme cestou pochytili od indiánských kmenů, a ve znamení zpěvu. Pohodová atmosféra je najednou narušena výzvou pro ty, kteří se chtějí stát šerifem - je nutné projít stezkou odvahy. Klepající se hýždě dávají vědět o tom, že v davu vládne jistá dávka nervozity, přesto však nakonec všichni, kteří chtěli, úspěšně dojdou ke svíčce a svým podpisem potvrdí, že ve zkoušce odvahy obstáli. A to je pro dnešek vše. Unavené nohy táhnou i autora textu do postele a tudíž se s indiánským "Ho ho Watanay, Kiokena, Kiokena" prodnešek loučíme.

Nastavení